Faráři a rozhodčí

15.02.2021

Dvě komunity, v nichž se často pohybuji. V obou mám řadu přátel, jichž si kromobyčejně vážím. V obou však i těch druhých... Snad jich není mnoho, ovšem antipatie jsou zpravidla vzájemné. Znáte to? Pominu fakt, že bych rád směřoval k dokonalosti i v křesťanském milování nepřátel, protože k ní mám daleko. O tom třeba někdy jindy.

V přemýšlení o možné podpoře, koučinku či terapii mě napadlo, že takto nesourodé komunity mají přece jen něco společného. Jednak by je jejich okolí rádo vidělo dokonalé, bezchybné, vždy připravené. A vyvíjí tu větší, onde o něco menší tlak. V tom se nežije nejlépe. A tak se tu i onde snaží ti i oni svou nedokonalost zakrýt. Před soukmenovci, ale i sami před sebou.

Mí fotbaloví kamarádi mi nedávno doporučili jiného kolegu a protože jej mají rádi, popsali i životní obtíže, s nimiž se potýká. Dost vážné obtíže. Ale dostat se k nim v rozhovoru se vlastně nepodařilo. Ačkoli oba víme, že víme. Jeden z mých nejbližších evanelických přátel mi v rozhovoru o případné terapeutické podpoře farářů pověděl: "Kdysi mi jeden kolega řekl, že pokud by si měl najít někoho, komu by si vylil srdce, musel by být nejblíže tak z Českých Budějovic a ještě by to musel být katolík". Zřejmě se to netýká jen rozhodčích nebo duchovních. Prostředí kolem nás je často ohrožující nebo je tak alespoň vnímáme. O to obtížnější bývá navázat a udržet bezpečný vztah založený na důvěře. Na víře, že co se v terapeutickém křesle vysloví, to tam také zůstane. Že se to nedozví farníci, církevní rada ani komise rozhodčích. Že tam prostě budu v bezpečí. Rozhodně to není samozřejmé a může to i zabolet. Ani pro terapeuta nemusí být jednoduché vnímat, že mu klient zpočátku nedůvěřuje absolutně. Je to o práci pro obě strany. A když se daří, stojí to za to.

Pravidlům fotbalu u nás rozumí každý. Myslím, že mezi návštěvníky bohoslužeb je to podobné s teologií. Alespoň z FB diskuzí se to tak jeví. A když už tomu rozumím, mám přece právo posuzovat, ba dokonce soudit. Právě tady může být po mém soudu prostředí rogeriánské terapie uzdravující. S pokorou si uvědomuji, že proti mě sedí člověk. Jedinečný. Vzácný. A je mi jedno, jestli třeba svou chybou kazatel pokazil vztahy ve farnosti nebo rozhodčí dvakrát po sobě nedal jasnou červenou kartu. Vážím si klientovy důvěry i odvahy, s níž ke mně přišel a chuti pustit se do společné práce. Není vždycky jednoduché si tenhle postoj, jemuž Rogers říká bezpodmínečné přijetí, zachovat. Ale klient na něj má plné právo. Bez něj by totiž PCA terapie nefungovala.

Bezpodmínečné přijetí prostě je jedním z pilířů rogeriánského přístupu. Pro mě samotného se zde psychoterapie tak trochu potkává s teolologií. Ostatně sám "otec zakadatel" k ní měl poměrně blízko. Pro kolegy terapeuty i teology: vím, že je to zjednodušující. Pro kolegy z fotbalových kruhů: vím, že správnost udělení červené karty poznají mnozí jiní daleko přesněji než já. Nepouštím se do toho.

PS - pokud by vás zajímalo více o přátelích z Křesťanského terapeutického centra, podívejte se sem