Jizerské focení s Bárou

07.04.2021

Příprava webu a blogu nešla vůbec tak rychle, jak bych si přál (jsem trošku líný psát texty), ale díky péči Lenky Ošťádalové už vidíte výsledek.. Mně se to líbí, na vaše názory se už teď těším. Jak jsem ale některým blízkým ukazoval první náhledy, opakovala se opatrná doporučení nechat se vyfotit profíkem. Vlastně se to táhne jako leitmotiv celým mým profesním životem. Před mnoha lety jsem na vánoční Boží hod celý den chystal do hlavních zpráv na Nově vstup o záchytu drog, které chtěl kdosi fikaně poslat do věznice. Práce na půl dne. Dobrá práce. Vyšli jsme z toho tehdy jako profíci. Jediné špatné na tom byla má fotka. Vážil jsem tehdy nějakých 136 kilo a na ní jsem měl ještě tak o dobrých dvacet víc. "Vypadáš tam jako idiot", ocenila tu robotu tehdy moje první žena a má první a jediná matka jí přizvukovala. Namíchly mě, ale dneska vím, že to mělo cosi do sebe. Moje děti se doteď někdy baví tím, že na síti hledají mé portréty z té doby a hlasitě se jim smějí (jednu jsem vám taky šoupl). A to teď díky péči nejúžasnější diabetoložky na světě už zase hubnu .Odolával jsem. Rozpočet je omezený, nechuť se fotit velká. Ale nakonec mě přesvědčili. A tak jsem poprosil Jana Pospíšilová o kontakt na její dceru Báru

Nevypadat jako tlustý debil

Sleduji na FB její obrázky pozorně a moc se mi líbí. Neumím vysvětlit proč, nerozumím kompozici ani hře světla, ale pro mě prostě mají atmosféru. A tak jsem té dívce, kterou jsem viděl naposledy když jí byl rok, zavolal. Zadal jsem požadavek nevypadat jako tlustý debil a kdyby to vyšlo jako laskavé a důvěryhodné, byl by to bonus. Ale moc jsem tomu nevěřil. Bára se smála, možná jen tak z povinnosti. Ale hned měla jasno a rovnou zadala pokyny: Kostkovanou košili. Vybral jsem čtyři. A svetr. Taky čtyři. Košile bylo třeba vyžehlit, což jsem realizoval v šest ráno před focením. Odjížděl jsem s velkou taškou, do níž jsem naskládal asi tak polovinu šatníku. V Oldřichově jsem nebyl asi sedmnáct let, ovšem trefil jsem. Na první pokus. 

Pražák v Jizerkách

Bára je v osmnácti letech profík. Bylo jasné, že přesně ví, co chce, kde to chce a jak to chce fotit. Košile, které jsem přes hodinu žehlil, zavrhla, že vezmeme svetry a půjdeme ven. Napadl totiž sníh. A přestože byl první jarní den, měl jsem v kotníkových botách mokro asi tak po deseti metrech vycházky pospíšilovic zahradou. Pražák v Jizerkách. První focení se konalo na náhorní rovince asi tak na dvacetimetrovou vzdálenost. Dcera i matka mě upravovaly, táta držel přebytečné části garderoby a já jsem si  začínal připadat jako idiot. Jako na fotce z Novy. "Uvolni se, usměj se, nebuď tak napjatej". Navíc mi do očí svítilo slunce a neviděl jsem vůbec nic. Ale to nejlepší bylo teprve před námi. Aktivní Bára to v Jizerkách zná a tak mě neomylně vedla do údolí k potoku. Přesně věděla, kam chce dojít, bohužel to bylo na ostrůvku a já jsem měl strach, že sjedu do vody. V horším případě po zadku. Chodil jsem od stromu ke stromu a stavěl se tak i onak. "Kdybys mohl jít k té vodě, ne tam, na druhou stranu", opisoval jsem ve sněhu osmičky a už mě to tolik nebavilo. Na práci modela prostě nemám trpělivost a naštěstí ani postavu . Nejhůř bylo, když mi Jana ukazovala, jak si mám dřepnout k vodě. To kdybych udělal, tak už v životě nevstanu. Ale vstal jsem. A došel domů. A bylo mi s nimi se všemi moc fajn. Jako bychom se viděly naposledy před měsícem.

Pospíšiláci, moc děkuji. Všem čtyřem. Jste skvělí a máte to u mě. Jak je Barča šikovná a co ze mě dokázala dostat, na to se mrkněte v galerii nebo na její stránku. Já jí dávám jednoznačně like!