Sašo, jdi chytat

Filozoficky vzato to je to stejné. Jedna parta se snaží něco někam dostat, druhá jí v tom brání a ještě si před cílovou metu postaví specialistu. Používají se sice trochu jiné prostředky, ale to je celkem detail. A přece jsou fotbal a hokej dramaticky odlišná prostředí. Napadlo vás to někdy?

Novináři versus rozhodčí

Mě nedávno, když jsem si sám pro sebe dělal rešerši zpráv o utkání Slavia - Jablonec. Jistě, nejvíc se řešila intervence VAR v případě možné červené karty pro Jana Bořila, ale mě tam zaujaly jiné věci. Viděno z mého úhlu pohledu podal rozhodčí (abyste to nemuseli hledat byl to Pavel Orel) velmi slušný výkon. Za poslední dva roky vyzrál, odpouští si druhdy se opakující fatální přešlapy a hlavně - skvěle komunikuje. Když se na něj díváte, vnímáte, že ví kdy nechat zápas běžet, kdy do něj vstoupit mírně a kdy přitáhnout, což se v Edenu dalo hezky číst. Z mimiky i gest poznáte, kdy s hráčem jen udržuje jakýsi kontakt, kdy jej jen lehce upozorňuje a kdy přichází Public Warnig. Tedy varování před možným karetním trestem. Do učebnice rozhodcovské Body Language bych nastříhal jeho komunikaci s Abdallahem Simou od začátku až po 55. minutu, kdy dostal žlutou. Mimochodem - rozhodčí tenhle celkem exponovaný zápas zvládl s karetním poměrem 3:0, což je dost slušné.

A pak jsem si, přestože to normálně nedělám, pustil Zlatou píšťalku, kde jeho projev označili za příliš akurátní a komisní. Asi jsme byli na jiném fotbale. Za mě (a nejsem delegát který by měl postihnout všechny chyby), byl vyzrálý, dospělý a snesl mezinárodní měřítka.

A tak jsem začal novinářské komentáře trochu více sledovat. Tak třeba utkání Liberec - Pardubice. Jednoznačné, i když Ondřej Pechanec to tak nejspíš neviděl, protože pro něj se dělo něco pořád a polevit nešlo. Pardubičtí prohrávali rozdílem třídy, frustrace by se na hřišti i na lavičce dala krájet a najednou se v ruchovým mikrofonech ozvalo: "to jste se naučili ve druhé lize?". Televizní komentátor na to skočil jako ryba na žížalu a pět minut nemluvil o ničem jiném než o tom, jak je to moc, jak je to neuctivé a tak podobně. Mimochodem - rozhodčí autorem tohoto výroku ve skutečnosti nebyl. Napadlo mě, že kdyby kvalita jeho řízení hry byla stejná jako úroveň komentování, asi by se to nedohrálo.

A do třetice - jeden z nejzkušenějších českých arbitrů Karel Hrubeš pískal cosi v Brně a na prázdném stadionu bylo slyšet, jak důrazně sjel nějakého provinilce. Nebylo tam žádné neslušné slovo ani nic nepatřičného, jen to bylo velmi, velmi, no důrazné. Pro autora komentáře na sportovním serveru nemístně, být hráčem raději by si prý nechal dát žlutou kartu. Hm, asi na hřišti nikdy nebyl na jedné ani na druhé straně, říkám si. Nemyslím, že tenhle styl komunikace může použít každý. Ale od čtyřiačtyřicetiletého Karla, který si za patnáct let, skoro dvěstě zápasů v lize a vlastně celým svým životním příběhem i postojem vydobyl respekt jako málokdo, to snad dvacetiletý fotbalista vezme a je raději než kdyby se žlutilo. Gramotný rozhodčí také vždycky dobře ví, kdo proti němu stojí. Ale pozor - v osmnácti si to nováček na okresním přeboru může dovolit jen stěží! To by jej asi zbili a já myslím, že právem.

Studioví experti

Komentátory doplňují studioví experti - možná se mýlím, ale ti fotbaloví mi připadají daleko méně expertní, k rozhodčím zvlášť. Ať mi někdo vysvětlí, co odborného přináší třeba Petr Švancara. Když jsem jej poslouchal při utkání Zbrojovka - Slavia, nevěděl jsem, jestli chce někomu prodat Ondreje Pachlopníka a shrábnout provizi nebo je na Srbské nějakým sportovním funkcionářem a má potřebu to sdělit celému národu. V rámci odborného stanoviska nechápal, jak "toto nemůže ligový rozhodčí rozhodnout napoprvé", když hodnotil vyloučení slavistického brankáře Matyáše Vágnera. Ani netušil, jaké aspekty je třeba pro vyloučení za zmaření zjevné brankové možnosti vzít v úvahu a v jakém okamžiku, že za půlvteřinu se celá situace může jevit úplně jinak a že tohle všechno musí rozhodčí zhruba za dvě - tři sekundy promyslet), chtěl nařídit penaltu za to, že hráč soupeře "přejel", což vzápětí opravil na "štrejchl" nebo cosi podobného. Ano, i v lize se občas objeví sudí, pískající spíš podle citu bývalého hráče než podle pravidel, ale ten brzy pozná, že to bez nich prostě nejde. A tak by se snad mohli vzdělávat i oni experti.

Jak to chodí v hokeji

A pak se ke mně přes sociální sítě dostala komunikace hokejového rozhodčího Pavla Hodka s brankářem Sparty Alexandrem Salákem (více zde). Je to Hrubešův vrstevník, v extralize už šestnáct roků, má za sebou áčkový světový šampionát. Třinecký útočník v závěru emočně nabitého utkání před Salákem zabrzdil a ohodil ho ledovou tříští. Dá se uvažovat o menším trestu, ale zkušený sudí vám řekne, že v závěru takového špílu vylučuje jen za jasné věci. Hodek nechá Saláka chviličku vyvztekat a pak stručně vysvětlí důvod svého rozhodnutí: "Sašo, šlo to mimo". Mimochodem - otázka tykání hráčům je také hodně zajímavá. Z vyprávění vím, že kdyby rozhodčí hráčům na ledě vykali, budou za arogantní. Ve fotbale je to spíše naopak, i když se to trochu mění. Sašovi to ale nestačí a soptí dál. V jeho slovech se mihla i nějaká ta lehká žena a tak Pavel přitvrdí: "přestaň mě tady mrdat". A když ani to nestačí, normálně ho sjede: "Stop! Jdi chytat!". Komentátoři se baví, nic se neděje, všechno je v pohodě. Ve fotbale by volali po suspendaci a musel by to snad řešit sám výkonný výbor FAČR.

Krizová komunikace

Není to nic jednoduchého. Odehrává se v emocích a většinou velmi rychle, není čas ani prostor na dlouhé vysvětlování. Přesto se rozhodčí musí prosadit. Je to jeho práce. On řídí hru, on odpovídá za její průběh. Za kontrolu míry tvrdosti v osobních soubojích, aby se to příliš nerozjelo, ale i za interakce mezi hráči nebo funkcionáři. On je šéf, autorita, lídr. Někdy to prostě musí dát najevo a nežádoucí projevy zarazit. V hokeji i ve fotbale. Stále ještě mladý Orel to udělá gestem, které nevidí jen

Abdallah, ale i dalších 21 hráčů, náhradníci i lavičky. Zkušený Hrubeš zvýší hlas aby bylo jasné, že končí legrace a příště bude hůř, Hodek použije expresivní výraz a ukončí to jasným odesláním do patřičných mezí, reprezentant nereprezetant. Každý se prosadí jinak, ale udělat to musí všichni, jinak se jim zápas rozsype pod rukama. Chce to zkušenosti, sebedůvěru, ale také pokoru a respekt k partnerům. Jen tak na okraj - právě tyhle nuance odlišují dobré od průměrných a právě tady může pomoci individuální koučink, o který se snažíme. I to je ve fotbale a v hokeji úplně stejné.

Kde je rozdíl?

Tak kde je rozdíl? Hokej je po mém soudu daleko komunitnější. Hráči, rozhodčí, ale i novináři a funkcionáři se mezi sebou více znají a možná si i více důvěřují. Hokej je pro ně produkt, který se snaží společně propagovat a také, přiznejme si to, maličko chránit. Když jde někdo proti, naznačí mu, že takhle ne.

Ve fotbale je to jiné. Vezměte pro příklad fotky Romana Prymuly na Slavii a následné odepření akreditace jejich autorovi. Fotbal je prostě daleko více politika, takže se následně řeší až dřeňové principy demokracie. A ukáže se, že Jaroslav Tvrdík je spíše kličkující politik než fotbalový srdcař.

Cesta ven

Jak z toho všeho ven? Možná zkusit tu fotbalovou komunitu budovat. Vím, že současný sekretář hokejové komise rozhodčích Rudolf Potsch už před třiceti lety zvával Roberta Zárubu s Petrem Vichnarem na rozhodcovské semiáře III. třídy. Ve fotbale je to omezené tu a tam na komunikaci změn pravidel, i když i za to se sluší smeknout klobouk. Co to ale zkusit atraktivněji? Třeba sestřihem klíčových momentů uplynulého kola s odborným vysvětlením, že toto je červená karta z toho, toho a tamtoho důvodu a tohle zase ne pro to, tohle a támhleto. Oni by si zvykli a myslím, že by to i uvítali. Třeba bz se převlékli do sportovního a vyzkoušeli si účast ne některém ze setkání Vzdělávacího programu pro rozhodčí organizovaného FAČR. A co víc - začaly by se budovat právě ty důležité vztahy. Žurnalisté by je nemuseli hledat mimo.

Další cestu ukázal třeba Pavel Orel. Po utkání Zbrojovka - Slavia šel s kůží na trh a udělal to profesionálně (podívejte se zde). Přiznal, že udělení žluté karty slávistickému brankáři byla chyba. Mohl všechno rozmělnit vysvětlováním, ale pokušení odolal. O to přesvědčivější a důvěryhodnější byl jeho popis dalších dvou situací, v němž poodkryl způsob komunikace v rozhodcovském týmu, VAR nevyjímaje. Zatímco ve studiu Švancara brblal, jak to u nás VAR dělají amatéři a je to celé k ničemu, ukázalo se, že právě spolupráce rozhodčího s asistenty i VAR byla skvělá a klíčová. Mimochodem - pan Švancara, na rozdíl od svého kolegy ve studiu, neuznal za vhodné uznat, že se mýlil. Co také chtít po člověku, který se na utkání své milé Zbrojovky chová jako smyslů zbavený a když jej za to disciplinárka potrestá, obviňuje ze lži delegáta.

Mezi novináři rozhodně jsou odborníci i ti druzí. Mezi rozhodčími je to podobné. A vlastně i mezi fanoušky. Zkusme komunikací těch slušných také po vzoru hokeje fotbal trochu ochránit. Snad by pak veřejnost přestaly zajímat pofidérní projekty typu Zlatá píšťalka, jejíž autoři nedisponují ani bazálními znalostmi fotbalových pravidel a mají za cíl toliko dehonestovat. Cílem totiž není odměnit nejlepší, ale jen ukázat, koho by měli z ligy vyhodit. Navíc spíš na základě dojmů než pojmů. A kdyby se tu a tam podařilo nabídnout nějaký zajímavý příběh (a že jich máme - Jirka Moláček, Karel Hrubeš a další), to už bychom byli na dobré cestě. Pak by snad sudí alespoň trochu přestávali vypadat jako lotři a začali by být lidmi nebo dokonce oborníky.