Víra v Boha je pro mě čím dále více intimní a niternou záležitostí.
Z duše nerad se formuji do krabičky, kterou mi někdo ukáže a snažím se ani druhým nelinkovat, jak by podle mě mělo křesťanství vypadat. Doktrína pro mě prostě není to nejpodstatnější a tak tu nebo onde občas narážím. Nedávno mě překvapil telefonát ženy, která se mi pokoušela říct, co mám podle Bible dělat jinak, protože mé vnímání je prostě špatné. Vydržel jsem skorem hodinu, než jsem to ukončil. Podle mě to takhle není. Víra je vztah. Osobní. Individuální. K Bohu. K lidem. K tomu, co nás obklopuje. A také k sobě samotnému.
Je mi smutno....Stýská se mi po přátelích, které jsem potkával, po vůni čerstvě posekaného trávníku, po kávě s někým blízkým na příjemné zahrádce a vlastně po neuvěřitelné spoustě drobností. Třeba i po zpěvu v kostele. Včera jsem alespoň nakrátko potkal člověka, jehož si hluboce vážím a bylo mi líto, že si ani nepodáme ruku. Mimochodem - nikdy bych...
